Hans Christian Andersen - život versus pohádka

Pošlete nám svůj recept Sdílet na Facebooku
30. 07. 2019
Přestože usiloval o uznání zejména v oblasti divadelních her a básní, svět ho zná a miluje pro jeho kouzelné pohádkové příběhy, které neodmyslitelně patří k období našeho dětství. Jaké by to asi bylo, kdybychom nikdy nevěřili příběhu jedné malé mořské víly, princezny by nespaly na hrášku a Honza by byl jenom obyčejný mladý muž, bez ohledu na jeho inteligenci? Naštěstí to všechno známe.

"Není hezčích pohádek, než jsou ty, které píše sám život."  H.Ch. Andersen

Hans Christian Andersen se narodil 2. dubna 1805 v Odense na ostrově Fyn v Dánsku. Pocházel z opravdu velmi chudých poměrů, za vše mluví už jenom to, že celá rodina žila v jediné místnosti. Andersen se narodil jako syn nemocného mladého ševce, jeho matka byla o několik let starší. Ta pracovala jako pradlena a potýkala se s problémy s alkoholem, jemuž nakonec dočista propadla. Andersen měl jednu nevlastní sestru, která se živila jako prostitutka a dědeček z otcovy strany byl v Odense nechvalně známý jako šílenec a blázen. Pohádkář tedy nebyl na svoji rodinu příliš hrdý a těžce nesl svůj úděl. Někdy se o něm říká, že byl až přecitlivělý a jeho původ mu způsoboval trauma, o to víc později usiloval o společenské uznání a pozitivní kritiku jeho tvorby. Bylo to pro něj hnacím motorem za úspěchem a slávou.

Příbuzní H. Ch. Andersena již v jeho útlém dětství začali pozorovat, že má chlapec velmi bujnou fantazii. Velkým zlomem v jeho životě byl rok 1816, kdy zemřel jeho otec a Andersen byl tak nucen přestat navštěvovat školu a začít pracovat v místní továrně, aby se rodina uživila. Ve svém volném čase si pak postavil malé loutkové divadlo a pro svoje loutky i vlastnoručně vyrobil oblečky. Zbožňoval čtení divadelních her a neunikla mu žádná z těch, které si mohl v okolí vypůjčit. Zamiloval si zejména dílo Ludviga Holberga a Williama Shakespeara.

Andersen již v dětství věnoval své srdce literatuře. Hry Shakespeara znal nazpaměť a rád je přednášel, přičemž používal svoje dřevěné loutky jako dějové hrdiny. Rodné město mu začalo být poměrně brzy malé, a tak se vydal do Kodaně, kde se pokoušel uchytit zpočátku jako loutkoherec a později i jako zpěvák.

V Kodani došlo k velkému setkání s ředitelem divadla Jonasem Collinem, který jej poslal na studia a zajistil mu dokonce i stipendium krále Frederika VI. na gymnáziu ve Slagelse. Po čase přešel na školu v Helsingoru, kde setrval až do roku 1827. Andersenovi však sudium příliš nešlo a škola ho nijak zvlášť neobohatila. Sám dokonce nazval období strávené ve škole jako ty nejčernější a nejtrpčí roky v jeho životě.

Ještě před nástupem do školy však Andersen vydal svoji první knihu Duch v Palnatokově hrobě (1822).

Andersen byl prakticky neustále závislý na svých mecenáších. Jeho díla nebyla natolik úspěšná, aby si mohl dovolit sám financovat jejich vydávání. Dařit se mu začalo až po roce 1845.

Andersenovo dílo je zvláštní tím, že jeho příběhy mají většinou špatný konec. Někteří odborníci to vysvětlují právě utrpením, které tohoto autora v životě potkalo, anebo spíše jeho přístupem k ranám osudu. Vezměme si například příběh Malá mořská víla, která si vezme život kvůli tomu, že není milována překrásným princem. Hans Christian Andersen byl podle všeho homosexuální, s čímž se velmi těžce vyrovnával. A právě příběh Malá mořská víla je údajně vyjádřením jeho vztahu k muži jménem Edvard Collin, kterého Andersen miloval a vyjádřil to slovy: „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce. Mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím." Collin, kterého muži eroticky nepřitahovali, napsal ve svých pamětech: "Zjistil jsem, že nejsem schopný opětovat tuto lásku."

Andersen velmi trpěl kvůli této nevyslyšené lásce a bohužel to nebyl jediný případ, kdy zůstal zamilovaný pouze platonicky. Některé zdroje uvádějí, že Andersena přitahovali nejen muži, ale také ženy. A ve svých soukromých zápiscích zase vyjadřuje názor, že ho nepřitahuje ani jedno z pohlaví, takže je někdy označován jako asexuál. Otázkou ovšem zůstává, nakolik byla jeho případná asexualita dobrovolná a jestli mu náhodou nebyla vnucena jeho přehnaným ostychem a zejména společenskými konvencemi dané doby.

Na jaře roku 1872 Andersen spadl z postele a způsobil si vážné zranění, kterému po čase podlehnul. Zemřel 4. srpna 1875 nedaleko Kodaně, kde je také pochován. Den jeho pohřbu byl vyhlášen zároveň dnem národního smutku.

Jak se zdá, někdy právě nepřízeň osudu může způsobit v našem jednání a tím i v našich životech velké změny. A je pouze na nás, zda zahořkneme samou sebelítostí, anebo to špatné přijmeme a dokážeme navíc i využít. Třeba právě tak jako Hans Christian Andersen.

Pro Senior Portál napsala
Martina Boudová

 


Diskuze

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit, respektive zaregistrovat.

Na seznam článků

 
 
PŘIHLÁSIT SE REGISTROVAT SE
Zvetsit pismo Vychozi velikost pisma Zmensit pismo
Přidejte se k nám na Facebooku Doporučit známému