Kjógen aneb divadlo na japonský způsob

Pošlete nám svůj recept Sdílet na Facebooku
06. 10. 2017
Slovo „kjógen“ slyšelo jen málo z nás. A ještě méně z nás i ví, co výraz představuje. Možná byste správně uhodli, že samotné slovo zřejmě nepochází z českého jazyka a jeho původ byste hledali na východ od nás. A možná byste správně určili jako zemi původu - Japonsko.
Ale nikdo, kdo tohle zvláštní slovíčko předtím neslyšel, by zřejmě neuhodl, že se jedná o termín označující divadelní hru, lépe řečeno japonskou frašku.

V minulosti bylo prvotním úkolem kjógenu pobavit diváka improvizovaným vystoupením předtím, než se pustil do sledování vážného divadla nazývaného nó. I to je jeden z důvodů, proč většina her trvá přibližně dvacet minut.

Během šesti století se však poslání a význam japonských frašek značně zvýšil. Staly se uznávanou a vyhledávanou formou divadla, nejen vyplněním dlouhých chvil. Je těžké přesně určit, kdy se upustilo od improvizace, ale Tora Aikira už v roku 1642 píše o nutnosti nezaostávat za nó v žádném ohledu. Došlo k detailnímu rozpracování scénářů a kultivaci hereckých technik.

V současnosti nalezneme dva hlavní proudy v divadle kjógenu. Tradiční, který preferuje staletími ověřená představení, kterých se do dnešních dní dochovalo asi 250. Jedná se o hry, jejichž hlavní myšlenku jsme už mohli nesčetněkrát vidět v různých jiných zpracováních. Divák tak už dopředu vytuší zápletku i pointu, avšak do preciznosti provedenými dialogy a skvělými hereckými výkony si hra udrží pozornost všech v hledisku po celou dobu představení.

Druhý proud je tzv. šinsaku kjógen, ve kterém se objevují hry napsané dnes. Avšak i moderní představení, mající svůj zrod v nejnovějším století, jsou vytvořené s použitím původních scenáristických postupů a hrané pomocí klasických technik.

Tolik praví teorie. Jak představení vypadá v praxi? Před samotnou hrou se, pokud nenavštívíte hru v samotném Japonsku, koná menší úvod, ve kterém nás herci zběžně seznámí s historií a hereckými technikami, jaké se v Japonsku používají už šest set let.

Takovýhle úvod je zřejmě nezbytný pro evropského diváka, kterého úplně prázdné jeviště bez jakýchkoliv rekvizit může znepokojit. Ne příliš realistické vystupování a silné přehrávání může v prvních chvílích vzbudit rozpaky o kvalitě herců, avšak když se člověk odpoutá od očekávaní, jaké se u něj vytvořili na základě znalostí a sledování divadelních představení západu, uvědomí si, že ho hra pohltila.

Herec nemusí mít v rukách skutečnou sklenici, stačí, když já vím o tom, že ji má. Nemusí otevřít skutečné dveře, pokud si je dokážu představit a už vůbec není potřebné, aby chodil normálně, když se dá použit taková nádherná klouzavá chůze, jaká neodmyslitelně ke kjógenu patří a která vás určitě pobaví.

V České republice se s kjógenem běžně nepotkáte, avšak jestli máte opravdu zájem o shlédnutí představení, pak vás určitě nadchne zpráva o Malém divadlu kjógenu působícím v Brně, které se věnuje právě japonským fraškám.

Jak říká Zeami Motokija, hlavním úkolem kjógenu je „překvapit zrak, potěšit sluch a rozeznít duši.“ Tak proč si zrak nepřekvapit něčím jiným, na co možná nejsme běžně zvyklý, avšak co nás určitě okouzlí a zaručeně uchvátí naše smysly?

Pro Senior portál napsal
AL


Diskuze

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit, respektive zaregistrovat.

Na seznam článků

 
 
PŘIHLÁSIT SE REGISTROVAT SE
Zvetsit pismo Vychozi velikost pisma Zmensit pismo
Přidejte se k nám na Facebooku Doporučit známému