Sir Nicholas Winton - zachránce nevinných dětí

Pošlete nám svůj recept Sdílet na Facebooku
06. 02. 2018
Britský makléř a humanitární pracovník, jehož jméno je známé po celém světě. V roce 1939 totiž zachránil 669 dětí převážně židovského původu před transportem z Československa do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království. Někdy o něm můžeme slyšet, že je takovým britským Schindlerem.

Sir Nicholas George Winton se narodil 19. května 1909 v Londýně, jeho otec byl německo-židovský obchodník jménem Wertheimer. Již v roce 1907 však došlo ke změně tohoto jména na Winton. Wintonovi rodiče svoji víru nevyznávali příliš ortodoxně, dokonce nechali malého Nicholase pokřtít. Základní školu navštěvoval v části Londýna zvané Hampstead, poté studoval internátní školu ve Stowe a ještě před jejím zakončením maturitní zkouškou se zaučoval ve Vojenské bance. Po dokončení studií se Winton vydal k příbuzným do Německa, kde usiloval o získání praxe v mnoha bankách, například v Hamburku, Berlíně a později i v Paříži. Počátkem třicátých let se pak vrátil zpět do Anglie, kde vlivem krize také vystřídal více bankovních společností. Během dovolené v zimě roku 1938 se zúčastnil záchranné akce židovských dětí z Československa, kterým pomáhal dostat se ze země až do vypuknutí války.

Během války sloužil Winton u RAF (Royal Air Force, Královské vojenské letectvo), avšak díky potížím se zrakem se dostal pouze k administrativním činnostem. Pilotní kvalifikaci vlastnil již z doby před válkou. V roce 1945 byl z RAF propuštěn s hodností Flight-lieutenant a začal se opět věnovat tomu, co uměl nejlépe, totiž bankovnictví.

Záchrana dětí

Ihned po nástupu nacistů k moci začalo vznikat množství dobrovolnických organizací, jež si kladly za cíl pomáhat pronásledovaným a diskriminovaným emigrovat z Německa, časem i z Rakouska a odstoupených částí Československa. Taková pomoc měla mnoho podob. Jednalo se o poskytování finanční a jiné materiální podpory, velmi podstatné bylo také vyjednávání s úřady států, které byly ochotné uprchlíky přijmout. V případě židovské emigrace takových států nebylo mnoho. O založení několika dobrovolnických organizací se přičinila kvakerská církev, mimo jiné i Britský výbor pro uprchlíky z Československa (British Committee for Refugees from Czechoslovakia, BCRC). Po událostech během tzv. křišťálové noci si lidé v těchto organizacích uvědomili, že Židé pod vládou nacistů jsou opravdu ve velkém ohrožení života a došlo k úpravám taktiky – namísto snahy o záchranu celých rodin se lidé z dobrovolnických organizací začali zabývat spíše záchranou dětí tím, že se je snažili dostat pryč ze země a předem jim zajistit adoptivní rodiny v Británii.

V roce 1938 požádal jeden z pracovníků BCRC svého přítele Nicholase Wintona, aby zrušil svoji lyžařskou dovolenou v Alpách a místo toho se vydal do Prahy a pomohl místní kanceláři BCRC s organizací transportů dětí. Pro každé dítě do věku sedmnácti let bylo potřeba zajistit náhradní rodinu a kauci ve výši přibližně 50 liber – s tímto již nebyl problém získat pro ně britské vízum i povolení k pobytu. Byla založena Dětská sekce BCRC v čele s Wintonem, který vše řídil z Londýna. S pomocí své matky a několika dobrých přátel pracoval na získávání adoptivních rodičů. Kromě toho také vyřizoval tyto adopce u britských úřadů a získával prostředky na kauce. To všechno Winton podnikal vedle svojí vlastní práce.

První dětský transport byl z Prahy vypraven 14. června 1939 s pouhými dvaceti dětmi, poslední transport pak 2. srpna téhož roku, kdy celkový počet zachráněných dětí dosáhl čísla 669. Jako nejhorší zážitek prý Winton vnímá okamžik, kdy se dozvěděl, že poslední transport plánovaný na 1. září již nevyjde. Ve vlaku mělo být dosud největší množství dětí, ani jedno z nich zřejmě holocaust nepřežilo.

Sám Nicholas Winton svoje činy nepovažuje za nic výjimečného a nemluví o nich. Pouze náhodou se jeho žena Greta v roce 1988 dozvěděla o transportech dětí z Prahy do Londýna, když nalezla seznamy dětí a některé dokumenty na půdě domu, kde bydleli. Vše předala historičce Elizabeth Maxwelové, která následně zorganizovala setkání Wintona s „jeho dětmi“ v pořadu televize BBC That´s Life (Takový je život). Avšak až po dalších deseti letech od této události se on a jeho činy dostali do povědomí veřejnosti, a to po natočení filmu s názvem Všichni moji blízcí (2001) od režiséra Matěje Mináče. Dokument Síla lidskosti – Nicholas Winton (2002) také velmi přispěl k uvědomění si lidí, že tento jedinečný člověk existuje a díky němu i lidé, pro které byl původně připraven jiný osud.

V roce 1998 přijal Wintona na pražském hradě prezident Václav Havel a vyznamenal jej řádem T. G. Masaryka. V roce 2002 byl v rodné Británii povýšen královnou do šlechtického stavu. Jeho jménem byla pojmenována malá planeta Winton, kterou objevili v jihočeské observatoři. Jako potomek židovských rodičů nemohl být oceněn státem Izrael titulem Spravedlivý mezi národy, který se uděluje lidem jiného vyznání, kteří přispěli k záchraně Židů. V současnosti mnoho lidí usiluje o to, aby Sir Winton získal Nobelovu cenu. Uděluje se přece právě takovým lidem, jako je on. Těm, kteří dělají správné věci tak, jako dýchají. Je to součást jejich přirozenosti a neptají se „proč“.

 Pro Senior Portál napsala
Martina Boudová


Diskuze

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit, respektive zaregistrovat.

Na seznam článků

 
 
PŘIHLÁSIT SE REGISTROVAT SE
Zvetsit pismo Vychozi velikost pisma Zmensit pismo
Přidejte se k nám na Facebooku Doporučit známému